Když jsem Å¡la do první třídy, tak jsem už vÄ›dÄ›la, že Å¡kola a celkovÄ› vzdÄ›lání nebude asi nic pro mÄ›. JednoduÅ¡e mÄ› to ve Å¡kole nebavilo. Navíc jsem také mÄ›la zjiÅ¡tÄ›né ADHD, poruchu pozornosti, takže pro mÄ› bylo těžké vydržet sedÄ›t ÄtyÅ™icet pÄ›t minut a ani se skoro nehnout. Tak to bylo pro mÄ› velice obtížné. Nemohla jsem to skoro ani vydržet, stále jsem se nÄ›jak vrtÄ›la. A nebo jsem schválnÄ› pouÅ¡tÄ›la na zem různé pÅ™edmÄ›ty, jenom abych se mohla ohnout a nebo abych se mohla probÄ›hnout, že mi nÄ›kde nÄ›co spadlo. Potom jsem si právÄ› v první třídÄ› naÅ¡la opravdu skvÄ›lou kamarádku. PrávÄ› s tou kamarádkou jsme si posílaly vždycky vhodnÄ› různá psaníÄka, takže mÄ› to trochu rozptýlilo. Ani nevíte, jak uÄitelka nadávala, nebo jak z toho byla neÅ¡Å¥astná, že jsem stále dÄ›lala nÄ›jaké neplechy ve třídÄ› a že ostatní dÄ›ti se tomu smály.

A protože se ostatní děti smály, tak se vůbec nesoustředily na výuku. Bylo to opravdu hodně složité. Moje maminka si se mnou už také nevěděla rady, a tak vždycky řekla mému otci, který s námi už nebydlel, aby si také se mnou promluvil. Jenomže jak už to tak bývá, tak jednoduše otec neměl tak moc veliký zájem. Jednoduše mi vždycky třeba něco vytknul. Bavil se se mnou maximálně tak pět minut, ale to bylo všechno.

Já si myslím, že otec se takhle se mnou bavil, jenom aby se neÅ™eklo, aby otec také vÅ¡em mohl říkat, že se se mnou také už o tom bavil, abych byla ve Å¡kole hodná. Jenomže mÄ› to nepomohlo. JednoduÅ¡e jsem potom ve druhé třídÄ› musela pÅ™estoupit na jinou Å¡kolu, protože v této první základní Å¡kole jsem mÄ›la opravdu tak Å¡patnou povÄ›st, že si myslím, že bych stejnÄ› potom pozdÄ›ji musela pÅ™estoupit na jinou Å¡kolu, jenomže ani v nové Å¡kole to nepomohlo a stále moje ADHD bylo na takové úrovni, že jsem nevydržela vůbec dlouho sedÄ›t. Nakonec jsem skonÄila ve Å¡kole, kde jsme mÄ›la také osobní asistentku a musím uznat, že mi bylo lépe. ¨