V perexu jsou myÅ¡lena skuteÄná kina, ta, kde není jen pár židlí a pocintaný ubrus. ProstÄ› pořádný biograf. Ano, tak se to kdysi dávno jmenovalo. A byla to událost, navÅ¡tívit filmové pÅ™edstavení.  

Kdysi dávno v jednom mÄ›stÄ› bylo kin spousta, takže chlapec z mÄ›steÄka, kde se promítalo dvakrát týdnÄ› byl u vytržení. ZvláštÄ› pokud mÄ›l filmy rád. A zde se již dalo urÄit, v jaké rovinÄ› se to Äi ono kino pohybuje. Kino Vesmír bylo s hezkými sedaÄkami, stÅ™ednÄ› velkou halou a vstupenkami namísto. Kino Vítek bylo jeÅ¡tÄ› vÄ›tší a říkalo se, že je nejvÄ›tší svého druhu v EvropÄ›. OvÅ¡em to se povídalo i o kinÄ› ve ZlínÄ›. Kino Vítek mÄ›lo halu přímo obrovskou, více pokladen a také dražší vstupné. Odpolední promítání se dalo pořídit za ÄtyÅ™i koruny, pokud nebylo na místa. Jinak Å¡est korun a osm korun. Kdo z dÄ›tí si to mohl dovolit. Takže se filmy volily spíše podle ceny vstupenky.  

Proto zde kralovalo kino Jiskra. Místní obyvatelé jej nazývali „blechárna“, nebo „blešárna“. ProÄ se mu tak říkalo, není tÅ™eba ani rozebírat. OvÅ¡em vstupné bylo padesát halířů, nÄ›kdy koruna. SedÄ›lo se jen na obyÄejných židlích, ale o to vÄ›tší byla legrace, když si pÅ™ed vás jako diváka sedla „Ajfelovka“.  

Nu, a tak se tehdy žilo. Kino bylo stále kino, někde dokonce hlídaly biletářky, zda je klid a neposedy vyvedly ven.  

DneÅ¡ní návÅ¡tÄ›va téhož kulturního zařízení, pokud se tomu tak jeÅ¡tÄ› vůbec dá říkat, je tedy pro filmového fandu uvyklého v kinÄ› na absolutní klid doslova hororem. V tomto bufetu, pardon, kinÄ› se papá, bumbá a telefonuje. Lidé nevnímají film, ale to, co si koupili nebo pÅ™inesli na jídlo. Taktéž mobil je tÅ™eba neustále zapínat a vypínat, co kdyby nÄ›kdo za ty dvÄ› hodiny nÄ›co chtÄ›l. To by se také mohl zboÅ™it svÄ›t. Nu a na závÄ›r celého kulturního zážitku není možno ani zhlédnou závÄ›reÄné titulky, neb se každý hrne ven. Asi spÄ›chá na WC po té hostinÄ›.